Jak pedagogická veřejnost dobře ví, málotřídní škola nebo také malotřídka je škola, která má spojených několik ročníků v jedné třídě. Existují většinou na vesnicích, ve kterých je menší počet dětí.

Veřejnost nahlíží na tyto typy škol poněkud spatra, ale vzdělávání a výchova v těchto typech má řadu nepopiratelných výhod. Jsem učitelem na takovémto typu škol a podle mého názoru není důvod tyto školy přehlížet!

Historie vesnických škol se datuje od konce 18. století. V obcích, které byly sídlem farností, začaly vznikat školy v 16. a 17. století, v malých obcích na konci 18. století. Vesnické školy se rychle rozšiřovaly, až koncem 19. století byly téměř v každé vesnici.

Jak jsem už zmínil v úvodu, v dnešní společnosti existuje trend pohlížet na vesnické malotřídky s despektem. Setkal jsem se s různými názory: děti ve třídách se spojenými ročníky se prý naučí méně, protože učitel se jim nemůže tolik věnovat, názor jedné učitelky z větší městské školy dokonce zněl, že: »…je to krásný, taková školička, ale tyto děti pak po příchodu na větší školu nestíhaj!« Jsou to ničím neodůvodněné domněnky a bludy. Do málotřídní školy žáci docházejí v menším počtu, což umožňuje učiteli věnovat se každému ze žáků individuálně, ale v žádném případě děti nerozmazlujeme. Dále se uvádí, že učitelé na vesnických školách nejsou kvalifikovaní. Také mohu oponovat, máme všechny učitelky kvalifikované a třídní učitel má kromě požadované aprobací pro l. stupeň ZŠ ještě vystudovanou speciální pedagogikou (etopedie, psychopedie). Dalším naším kladem jsou bezproblémové vztahy v menším učitelském kolektivu, tato kladná atmosféra se pak přenáší také na žáky. V naší škole vedeme žáky k pomoci mladším, respektování druhého, k tomu, aby si uměli vážit si sami sebe, uměli se rozhodovat a být samostatní. Výsledkem je pozitivní atmosféra ve třídě a skutečnost, že užíváme jenom výjimečně kázeňských postihů. Kolektiv ve třídě složený ze žáků různých věkových skupin má nezanedbatelný výchovný vliv, kdy starší – rozumnější žáci mohou korigovat chování mladších. V menší třídě máme také o dětech větší přehled, v takovém kolektivu se prakticky nevyskytují vztahy jako šikanování či jiné zneužívání mladších staršími. Zdá se vám to pořád málo?

Další naše výhody jsou v samotném výchovně vzdělávacím procesu, který je v menším počtu dětí mnohem variabilnější. Mnohem dříve, než k nám doklopýtala současná školská reforma se svou autoevaluací, kompetencemi a jinými bezobsažnými pojmy, jsme u nás na malotřídkách prováděli projekty, žáci byli zvyklí sami sebe hodnotit před kolektivem a pracovali ve skupinách, kde starší vedli mladší. Dávno před reformou jsme pochopili, že žáci se mohou učit vlastně sami a učitel jim pouze připravuje vhodné podmínky k samotnému učení.

Já bohužel jsem do vesnické malotřídky jako žák nedocházel, jsem produktem normalizační devítiletky s 30–40 žáky ve třídě. Docela dobře si vybavuji nervózní učitelky, působící na nás děti ve stresu, že učivo předepsané osnovami nestačí v takovém počtu dětí naučit. Závidím tak svým známým, kteří navštěvovali vesnické malotřídky. Všichni o ní mluvili moc hezky, což já jsem o své zkušenosti ze školy říci nemohl. Právě tyto mé kamarádky z malotřídek se výborně uplatnily v životě: jedna z nich studuje vysokou školu, druhá je ředitelkou středně velké státní organizace. A mohl bych jmenovat další a další. I naše děti, které přestoupí z naší školy na větší, jsou úspěšné. Kolegyně ze školy, do které přestoupila jedna naše bývalá žákyně, si ji velice pochvalovala a prohlásila, že umí více než děti v jejich škole. Určitě to netvrdila jenom proto, aby mně udělala radost.

Svojí práci vykonávám rád a nikdy jsem nebyl zvyklý se podceňovat. Podobné pomluvy mě proto velmi mrzí. Vždycky přece platilo, že spíše než na škole záleží přímo na osobnosti učitele, který dovede děti pro vzdělávání nadchnout a zapálit. Na malotřídkách znám mnoho takových kantorů. Pomluvy o málotřídních školách tak musí roznášet lidé, kteří nikdy toto prostředí nepoznali, a dále pravděpodobně ti, kteří v této škole neuspěli.

Převzato z Učitelských listů se svolením autora Mgr. Martina Vlasáka, ředitele ZŠ a MŠ Stará Voda u Mariánských Lázní